Jako režisérka, výtvarnice i spisovatelka má za sebou pestrou paletu projektů, z nichž každý reflektuje nejen její osobní pohled na svět, ale také odvahu přinášet aktuální společenská témata na filmové plátno. S Evou Toulovou jsme si povídali o jejím nejnovějším filmu, profesních i osobních výzvách a nakonec i o tom, jak v předvánočním čase hledá rovnováhu mezi prací a odpočinkem.

Při práci často přicházíte do kontaktu s velmi osobními a společenskými tématy. Jak se Vám daří najít hranici mezi tím, co chcete sdílet, a co si radši necháváte pro sebe?

Ve své tvorbě se často inspiruji příběhy, které mě obklopují, a čerpám z nich. Dost často bojuji s tím, že společenských témat, která by stálo za to zpracovat, je mnoho. Při výběru se snažím soustředit primárně ale jen na jeden ústřední námět, který se snažím vybrat tak, aby šlo o téma dotýkající se současné společnosti, přesto nebylo tolikrát zpracovánoa nemluví se o něm. Nevadí mi a vlastně i vyhledávám náměty, které se dotýkají i mě samotné a dá se říct, že v tomto ohledu hranice nemám.

Ve snímku Superžena jste se zaměřila na neustálý tlak společnosti na bezdětné ženy po třicítce, tedy téma, které se Vás osobně dotýká. Pomáhá Vám tvorba své pocity zpracovat, nebo jde spíš o způsob, jak situaci přiblížit ostatním?

Dá se říct, že obojí. Společnost se neustále vyvíjí a mění. A v té současné se začíná prosazovat nový, do té doby netradiční přístup žen – o rozhodnutí nechtít děti. Některé ženy po nich zkrátka netouží. I když je to jejich svobodná,legitimní volba, pro mnoho ostatních je jejich rozhodnutí pobuřující a zavrženíhodné. Chtěla jsem filmem pomoci přispět ke zlepšení jejich vnímání a ukázání jejich úhlu pohledu. Ve mně samotné vzbuzuje okolní společnost pocit, že jsem jako bezdětná žena nedostatečná. Díky sdílení problému skrze film se mi povedlo neustálý tlak okolí lépe zpracovat a obrnit se vůči němu.

Váš nový projekt Krtkův svět je ještě o něco odvážnější. Co Vás na příběhu Josefa Roušala upoutalo natolik, že jste se rozhodla ho zfilmovat?

Je to můj první hraný film podle skutečné kauzy. Jde o neuvěřitelné téma nesmírně zajímavého a odvážného člověka, který se rozhodl bojovat sám proti byrokracii. Vybudoval dětský park Krtkův svět, který se nepodařilo nikdy kompletně zkolaudovat. Majitel ho ale otevřel a provozuje navzdory zákazu úřadů. V jedné chvíli po něm „šlo“ až čtrnáct úředních institucí. Myslím, že s byrokracií bojujeme ve větší či menší míře všichni, ale Josef Roušal, hlavní hrdina, jí doslova vyhlásil válku. Silné téma, inspirativní člověk a navíc máme skvělé obsazení v podobě Davida Novotného, Báry Seidlové, Bolka Polívky, Ladislava Freje, Jaroslava Satoranského, Igora Bareše, Valerie Zawadské a mnoha dalších herců.

Přechod z romantických komedií, jako je Casting na lásku, k dokumentům a filmům s vážnějším podtextem je výrazný. Cítíte, že se tímto směrem posouvá i Vaše režijní identita?

Těžká otázka. Má práce na place je v obou případech totožná. Spíš než posun bych nazvala mou tvorbu rozmanitou. Nechtěla bych zabřednout a být režisérkou jen jednoho žánru. Baví mě různorodost, nová témata, noví lidé. Nenávidím stereotyp a naštěstí mám tu možnost a čest dělat, co mě baví.

Když se podíváte zpět na svou profesní cestu, co byste označila za největší zlomový bod ve své kariéře?

Nejtěžší bylo asi zvládnout vytvořit můj první film Šťastná. Tehdy jsem netušila, kolik energie, času, sil a peněz stojí uvedení filmu do kin. Navíc vůči tomu, jak málo všeho vám vrátí. Film připravujete opravdu roky, pak ve čtrnácti dnech prošumí kiny a je po něm. Přirovnala bych to ke skládání obrazců z domina – nekonečné skládání kostiček, pak jednou cvrnknete a je to fuč.

Podobně jako řada dalších českých režisérek jste se i Vy setkala s různými formami kritiky, ať už odborné, nebo té divácké. Jak na ni reagujete?

Kritika k tvorbě patří. Pokud bych si brala vše osobně a přecitlivěle, nikdy bych nemohla nic tvořit. Film je – byť přímočařejší – forma umění. Někomu se film líbí, někomu ne a co člověk, to názor.

Kromě filmu se věnujete i dalším formám umění. Která z nich Vám nejlépe pomáhá se vypořádat se svými emocemi a myšlenkami?

Pokud jde o nějaké osobní zásadní dlouhodobé téma, které chci otevřít nejen sobě, ale i okolí, tak mi nejvíce pomáhá film. U niternějších myšlenkových pochodů zase naopak psaní. Pokud v sobě mám jen nějakou pomíjivou emoci, volím štětec a maluji. Má síla je ale v kombinaci a v mé tvorbě vychází všechno ze všeho – režii vnímám jako kombinaci výtvarného výjevu s literárním příběhem.

Vánoce jsou za dveřmi. Je pro Vás tento čas příležitostí k odpočinku, nebo v průběhu svátků pracujete?

Mám to tak, že před Vánoci zpomaluji, těším se na rodinu, návštěvy, babičky… Ale po třetím dnu nicnedělání a nacpávání se bramborovým salátem už mám tendence vymýšlet „co dělat“. Má práce je však závislá na ostatních lidech, kteří ale také svátkují, tak nervózně vyčkávám na „start“ běžných pracovních dnů.

Máte do nového roku nějaké předsevzetí, co se práce nebo osobního života týče?

Měla jsem teď inspirativní rozhovor v rámci kafíčkování s herečkou Bárou Seidlovou, která mi hrála mimo jiné i v Krtkově světě, o tom, že bychom pro sebe měly malinko zvýšit laťku – dopřát si lepší kafe, čas od času se hýčkat. Nevnímat, že je pro nás něco „až moc dobré“ – ale říct si, že to děláme pro sebe a proto, abychom byly lepší. Zaujalo mě to a mé předsevzetí bude takové, že si zkusím dopřávat vícero takových „lepších maličkostí“, zpomalím a budu se víc oddávat přítomnému okamžiku.

Co byste v závěru roku vzkázala našim čtenářkám?

V rámci poselství Vašeho časopisu bych ráda vzkázala, ať dbáme a opatrujeme právě naše zdraví, které je ze všeho nejdůležitější. Pečujme o sebe, mějme se rádi. A zároveň bych všem ze srdce popřála krásné a poklidné svátky se zaměřením na skutečné hodnoty.